období TOULKY SVĚTEM
3. května 2010 v 20:23 | Darwie
Mělo přijít nějaké nové období, ale místo toho přišla potřeba ještě stále se vyjádřit světu... Rádoby obyčejná báseň je ve skutečnosti velmi intimním vzkazem nenápadného mužíčka, který ze své skrýše vystrkuje růžky a tichým hláskem křičí své poselství...
Obyčejná báseň, obyčejná slova
napsaná na nevýrazném papíru
skládají dohromady poetickou hru citů
je tak hluboká, jako temnota vesmíru
Jen obyčejná slova, která nespasí svět
nedají lidem najíst, nedají jim peníze
snad jen zahřejí u srdce jako zelený čaj
když tváře hoří v bodavé námraze
Když čas nutí nás žít naše životy
kéž by lidé zastavili a také cítili
třeba jen radost z paprsků slunce
třeba jen z úsměvu a snídaně v posteli
Copak chci tolik, copak musím prosit
a snažit se spasit svět, já prostá bytost
psát prosté básně, psát sprostá slova
proč je nyní egoistické "já" ta nejvyšší hodnost
Vše je dané, byl jsem hodný kluk
nezlobil rodiče, studoval a choval se správně
ale není to promrhaný život
nemáme ztrácet čas hledáním smyslů, ale žít hlavně?!
Proč vědět, co tu dělat, proč hledat odpovědi
když lze je najít tak rychle a blízko
univerzální odpovědí na vše je "víra"
víra v lásku, že na světě ještě existuje dobro
Odpovědí na vše je ... víra
18. dubna 2010 v 0:36 | Darwie
Nemohu psát. Má Múza odešla. Ale nedala mi právě tím jakousi inspiraci? Není to prázdno po ní právě to, co chtěla, abych pocítil... to prázdno.
Bílé listy papíru co chtějí být popsané,
slovy, příběhy, prostě jen nějakým dějem,
křičí na mě, ať uchopím pero a píši,
ale má Múza si sbalila a odešla tak ladně,
ovšem sebejistě, jako bych ji snad ublížil.
Jako bych snad já mohl za to, že krvácí,
že nemá již křídla a musí po svých do nebe,
dlouhé křišťálové schody, tak pomalu pomíjejí,
a na začátek cesty ji znovu vrací,
připravujíc ji pomalu k záhubě.
Já vím, že ublížil jsem ti má Múzo z plakátů,
s rudým nápisem "Pracující všech zemí, spojte se".
Vím, že nezachrání tě můj kurz první pomoci,
lék proti nemoci,
ani obvaz.
Tak pověz, co teď zachrání nás, umělce,
lahev s tvou zelenou kolegyní,
absinthovou vílou?
Zachrání nás tvé slzy? Vypadají tak křehounce,
jako krev proudící žilou,
co ztratila se ve velkoměstě Krevního oběhu.
Zprosť mě viny, má Múzo z plakátu,
udělejme svou vlastní sametovou revoluci,
za tónů Bedřicha...
Jsme tady.
5. dubna 2010 v 21:06 | Darwie
Nalazen na smutnou notu, velmi depresivní báseň dnes. Vymyká se trošku období TOULKY SVĚTEM, protože je dost osobní a to by toto období zajímající se o vše okolo mě být nemělo. Ale nějak jsem to tak cítil, tak snad mě neukamenujete...
Nikdy bych nepomyslel, že se budu plazit
ve světě stínů a pochyb
Nikdy bych nepomyslel, že po tobě budu tak toužit
chovat se dvorně, vystupovat bez chyb
Nikdy bych nepomyslel, že budu tak trpět
v samotě a opuštění
Nikdy bych nepomyslel, že budu prosit, opět
o tvou přízeň, odpuštění
Plazit se po zemi a zanechávat stopu
ty se jí snažíš smazat, je tak výrazná
ale když ji smažeš až k tomu vítěznému sloupu
můžeš si oddechnout, tam je již země nevinná
Nikdy bych nepomyslel, že rozvážeme náš Gordický uzel lásky
ve snaze zbavit se všech překážek a neřestí
Jenže teď je to ještě horší - zmatek, smutek - přidělává vrásky
a uznej, nám po tom všem nezbylo moc možností
Protože jestli cítíš, že je to již pryč
že hra je dohraná, opona padla
poté sklopím oči a srdce klidně si křič
já zmizím do neznáma, duše by odlétla
Nikdy bych nepomyslel, že mi řekneš "princi"
a já tobě "drahá", oh jaký kýč
Ale ono to tak je, hoď si mincí...
... a urči již náš osud
25. března 2010 v 21:53 | Darwie
Mohu vzít štětec a olejovými barvami
malovat krásu tvé krásy
hluboké oči zasazené do jemné tváře
poseté tisíce malými slzami
mohu namalovat tvé havraní vlasy
z kterých vytvořím bohatý herbář
A mohu vzít flétnu a dlouhými tóny
zahrát harmonii tvého těla a duše
Vivaldiho či Mozarta okouzlit tou hrou
stoupnout si před Napoleonovy kanóny
z Velké zdi bránit své území pomocí kuše
šipkou proletět se tvou nekonečnou touhou
A mohu klidně začít válčit
se samotnými králi světa
protože stejně mi nebudeš věřit
že hranici mezi námi já mohu zničit
tou nejsilnější zbraní, postačí jedna věta
stačí jí jen věřit...
Klidně se mohu nechat ukřížovat
či spálit na popel jako Jan Hus
umřít za pravdu jako Johanka z Arku
do poslední kapky o tebe bojovat
i když naloží mě k cestě pohřební vůz
a já v plamenech podlehnu žáru a horku
Krása a Zlo
Duch a Otec
Smrt a Láska
Pane Shakespeare,
skutečně to tak bylo?
Mohu malovat, hrát i válčit
vždyť není to jedno a to samé?
Není štětec v přímé válce s plátnem
nechceme hudbou ticho zničit?
a válčením pomalovat nepřítele křížem?
To je můj vzkaz budoucímu světu...
21. března 2010 v 20:58 | Darwie
Velmi zvláštní. Těžko odhadnout pravý význam těchto pár řádků...
Vypálená díra do duše
od tvé poslední cigarety
její nedopalek ještě dýchá
kouř v plicích bolestně kouše
ta bolest zdá se nekonečná
Pane Pocitů,
ze snu procitnu
a spatřím vaši krásu.
Hnisavá rána vpálená do kůže
od ohnivého vášnivého pohledu
na odhalené nahé tělo
co zakrýt své křivky nemůže
jen jemný bělostný povrch
Paní Emocí,
léčitelko nemocí
pomůžete mi?
Rudě zbarvená jizva v srdci
od té těžké ztráty, která mě postihla
je to tak dávno a já ji přitom stále cítím
drží mě pevně ve své moci
... s tou bolestí si mě v posteli přistihla
Pane a Paní Lidské bytosti,
zbavte mě už té krutosti
ať je svět zase barevný.
21. března 2010 v 12:51 | Darwie
Velmi filozofická báseň dnes... :)
Dnes v noci se ve mě probudila revoluce
tak dlouho skrývaná a čekající
byla sametová jako poluce
svůj vysněný cíl hledající
Revoluce ducha a těla
Dámy a pánové, vy ve vážném obleku
copak to nechápete
copak mě nepoznáte
klečím před vámi v pokleku
Jsem Ježíš stojící za Bohem
jenž zradil, opustil
krveprolití spustil
schovaný za rohem
A já, každý den, utíkám schovat se za ním
Bohem mé fantazie
Ježíšem tvé utopie
"Sníš mě a vypiješ?"
"Neboj malá, nebude to bolet."
"Takže ty mě teď zabiješ?"
"Bojíš se? Mám raději skočit pro jed?"
"Ano, mám strach, ty můj rytíři ze snů."
"To je minulost lásko, teď jsem Romeo a ty..."
"Julie..."
"Na úsvitu nových dnů"
"Těch se nedočkáš..."
Copak nevidíš, je to celé fantazie
tento svět, náš lidsky posraný svět
kde sráč je tady a sráč je tam
a šeptá ti do ucha plno prolhaných vět
Můžeš dělat co chceš, protože já mohu také
Ovečko Boha, společnosti a vlády
Ale neboj, já zautočím...
Rychleji než světlo
Kolem osudu zatočím...
A pak přijde Ona...
Revoluce
2. března 2010 v 21:26 | Darwie
Mám chuť tuto novou básničku zařadit do úplně nového období, které by neslo název nejspíš...hm... "Uchylárny"!.
Ale co má člověk dělat, když prostě jen tak sedí a píše a píše a až když to po sobě přečte, zjistí, že je to totální plácanina. No aspoň jsem splnil nejednou vyřknuté přání - psát volně co mě napadá :). Snad se bude líbit :)
>>Paní Tužka obdržela pozvání na taneční ples,
má přijít ve večerních šatech.
K tanci hraje kapela "Do chomoutu vlez"
a parketem je tenoučký plech.<<
Skutečnost?
Pozvání obdržela,
bylo psané zlatým písmem.
Co se ale nestalo?
Jak jinak, šaty nevyzvedla,
a tak teď jen v negližé jde.
Parket byl již připraven,
ledový plech však byl odstraněn.
Namísto něj jen bělostný papír,
a dav křičící "Ukaž své vnady!"
V kuželu světla barvy měsíce,
do středu vidění očí tisíce,
začala pomalu ale jistě,
tančit své tango...
Smyslné, ale sobecké - vždyť tančí sama (jaká to ostuda)...
Když ples se uchýlil ke konci,
ohlášeném hluboce znícími zvonci,
hosté odešli a víno zůstalo ve sklenicích,
jediná společnost uslzené Tužce.
Ta měla se již k odchodu,
rychle k nouzovému východu,
poslední pohled ji však prozradil,
co nechává za sebou...
Plátno jejím tancem popsané,
skoro za zády osamoceno nechané,
přitom vzniklo na něm dílo hodné pozornosti...
Je to báseň "TangoTužky"...
25. února 2010 v 21:28 | Darwie
Jako dva příběhy co mají jedno dějství
ztracené iluze a šedá fotka z dětství
zbabělý vrah co nemá sílu střelit
ten věčný strach kterému nechceš čelit
Hrnek s čajem, utopená minulost
ve vaně voda, učiněná cudnost
a já starý šašek co směje se smrti
starému psu a olízané kosti
Kde jsou ty časy, kdy byli jsme jak hrdličky
teď jsou jen hádky, o děti a vidličky
byli jsme jen plakátovým vzorem
ideál všem, my vezmeme to horem!
V bytě nálada jak na pohřbu babičky
nudí tě čas, chceš si hrát zas s autíčky
nevíš co tohle je, nevíš co je zas to
chce se jí spát, tak v ložnici se zhaslo
Šťastný konec, tak jako v pohádkách
ten se tu nekoná, je čerstvě po hádkách
a že tu někdo další kolem trpí
však on to jisto jistě strpí
V pohádkách, po hádkách
ty se snad divíš?
V pohádkách, po hádkách
kde jsme teď? Nevíš?
14. února 2010 v 14:31 | Darwie
Nějak mi to poslední dobou píše. A nějak moc. Takové obsáhlé toky myšlenek jsem dlouho neměl.
Napsal jsem tentokrát báseň v den svatého Valentýna - svátek všech zamilovaných. Takže samozřejmě lze čekat nějakou romantiku a sladké růžovoučké veršíky provoněné šeříkem a bla, bla, bla.
Ale ne! Napsal jsem sice vyznání lásky, ale ne tak úplně obvyklé. Je trošku morbidní, trošku zvrhlé a děsivé. Ale proč by takové věci taky nemohli být jistým způsobem romantické? Dle mě spousta zvrhlostí přijde lidem více romantických, než navoněný americký love story...
Nebe mělo barvu jejích očí
ve sklence topila se vážka
zbloudilá a utopená
jako moje mysl při pohledu na ni
je tak nádherná
Sfoukni všechny svíce na mém dortu
a přej si nějaké tajné přání
třeba se ti splní, stejně vím, co chceš
jsi tajemná ale odhalená
Jak plamínky uhasly a vážka uhynula
došlo mi, že jsem jako ony
ony svíce a onen hmyz
volný ale přesto spoutaný
Mohu žít, mohu dýchat, mohu pít
ale nemohu volně myslet, cítit a chtít
když za každou myšlenkou, každou vzpomínkou
jsi jen a jen ty
A mohu si létat jako skleněný balón
letět pryč a pryč a pryč...
Stejně by lidé jen řekli
že přivede mě zpět chtíč
po tobě
A možná mají pravdu
možná máš takovou sílu mě připoutat
možná se ti už nebráním
list papíru obrátím
rozumu už nevěřím
stejně tím nic nezměním...
Miluji tě, jako vážka miluje svou sklenici s Valentýnem.
Protože není to romantické, jakým nádherným způsobem uhynula?
14. února 2010 v 0:00 | Darwie
Moje zatím asi nejobsáhlejší báseň se tentokrát dosti týká přírody. Je oděná ve zvláštním kabátu, vtělená do podoby pianisty, který svou píseň nechá složit přírodou... Nebudu už ale nic víc říkat. Ať si v tom každý najde to své poselství...
Pianista vyšlapával tiše výše kopce
na zádech nesouce hluboce znící klavír
v hlavě mu klapaly klapky černobílé
...harmonie duše a těla
Pianista došel k obzoru nebe
klavír položil na roztančenou jarní trávu
začala ho obrůstat rychlostí světla
jak začínal hrát melodii jemnou
... tak temnou a smutnou jako jeho oči
Dohrál první part a nevěděl co dále hrát
jaké noty pokračují tam, kde právě skončil
nebyl uvolněn, takhle nemohl píseň psát
...a on napsal by ji tak rád
A právě v tu chvíli na něj dopadla
kapka deště, jasný posel to léta
s ním přišla inspirace, druhý part
...jeho hudba zase nad kopcem létá
Notová osnova byla již popsána
píseň jakoby skonala
on ale věděl, že přijde další part
ten barevný ale přesto pochmurný
...podzim těžce ponurý
Nevěděl, co zapsat, jak má píseň jen dále znít
přemýšlel, když začaly kolem něj padat listy
nechal je dopadnout až na bílý papír
zachránil je oproti zemi, kde budou jen hnít
... u něj se budou dobře mít
Jejich barvu nechal obtisknout v písni
která dostala na síle, byla vážná
Ale stále jí něco chybělo, postrádala
snad jakoby skoro spala
... však toho ze sebe už tolik dala
Obloha potemněla a začala vydávat tajemství
ukryté po celý rok za šedavými mraky
první vločky se snášely jako hedvábné šátky
... dopadaly na sněhově bílé klapky
Nechal je, ať určují písni rytmus
ony nejlíp vědí, co jak hrát
vždyť jsou samy tak dokonalé
... a zbloudilé
Skončila zima a jarní tráva začala opět růst
poutala habrový klavír k půdě
pianista prošel se svou písní celým rokem
... spolu s posmutnělým světem
Nechal přírodu, ať složí tu píseň
však zůstane jen tady, nepatří do sálů
nepatří k nažehleným oblekům
... a manžetovým knoflíkům
Patří sem, mezi průzračné vody řek
zelenavé mýtinky uprostřed lesů
k voňavým lukám a košatým stromům
... k vzrostlým dubům
Je to ta nejhezčí píseň, kterou člověk může slyšet
stačí jen vyjít a naslouchat
...pianistovu píseň
13. února 2010 v 20:19 | Darwie
Popis toho, jaké je asi ráno po spáchání nevěry...
Zaprášený stůl v rohu místnosti
té s načichlým nábytkem od kouře
v posteli kde lámala se pouta věrnosti
kde pokládali se základy manželské bouře
Peřina studená, polštář slehlý tlakem
od hlav které sžíral pocit hříchu
pod postelí dopis přehozený sakem
a věčné tikání hodin bodajících do sluchu
Pocit prázdnoty místo potřebného kyslíku
tělo se odpojilo a žije si samo dál
ale mysl leží jako invalida bez vozíku
jako bez honosně zdobené koruny král
Jen sám s pocitem hříchu
nikdo ti nepomůže...
ve srdci ucítíš tu mrchu
co zničit tě klidně může
Můžeš si za to sám, nevěrníku
užij si tu bolest, jen tak nezmizí
zavinil sis to sám, podvodníku
nemysli, že tahle jizva někdy vymizí...
5. února 2010 v 21:36 | Darwie
První básnička z nového (již třetího) období TOULKY SVĚTEM.
Je to taková trošku filozofická, k zamyšlení. V podstatě se jedná o optimisticky laděný kousek, protože by měl naznačit, že jediné, co je dáno jest náš konec. To mezi tím, jak budeme to naše malé "divadelní představení" hrát, je jen a jen na nás.
Tak snad se bude líbit.
Jinak aspoň můžete poznat, v jakém duchu se asi ponese nové období...
Chlapec kráčel šedivou, zašpiněnou ulicí
na kamenné dlažbě leskly se louže.
Kráčel pomalými kroky, v zádech vítr sílící
našeptával mu slova povzbudivá.
Bál se cesty za světlem, bál se závěru
závěru jeho života, který byl jako divadelní hra.
Kde osud si s vámi točí jako s listem ve víru
kde není možné odhadnout budoucnost.
Chlapec kráčel šedivou, zašpiněnou ulicí
potkával lidi s falešnými úsměvy na tvářích.
Potkával cestovatele za cíli mířící
pastýře po světě bloudící.
Byl on pastýř nebo své cesty pán?
Můžeme vůbec někdy znát naší cesty cíl?
Co když je zkrátka osud vyšší mocí dán
a my si můžeme bojovat až do vypětí sil?
Chlapec došel za světlem, byl u konce své hry
naplněn zvláštními pocity v nitru, možná strachem.
Řekl: "Nechte plavat jiné cesty, kde jsou jen pády a prohry
vždyť jediná, kterou se musíme vydat, je ta za světlem…"
